Edmund Reitter – člověk a filantrop

Přestože se pro připomenutí Edmunda Reittera nabízí vzpomenout především jeho badatelskou a publikační činnost, nelze opomenout také pozoruhodnou společenskou angažovanost i duchovní zaměření této osobnosti. Rodným jazykem Reittera byla němčina, která se používala jako úřední a dorozumívací jazyk také v jeho prvních zaměstnáních u hrabat Larisch-Mönichů a Saint-Genois. V němčině publikoval i své odborné práce. U Reitterů však byla v rodinném prostředí používaná také čeština. Sám se dovedl česky domluvit a v období pobytu v Paskově posílal děti do české školy. Nebyly mu lhostejné ani sociální poměry a společenské dění. Známá je jeho podpora spolkové činnosti paskovských hasičů, kterou dokládá i skutečnost, že mu zde bylo přiznáno postavení čestného člena. Opomenout nelze ani zřízení vojenského lazaretu pro raněné vojáky z 1. světové války, kdy mezi ošetřovatelky raněných a nemocných zařadil také rodinné příslušníky, nejmladší dceru Theu a neteř Emilii. Přirozeně se neváhal postarat o svou mladší neprovdanou sestru Marii a otce Vincenta, kteří strávili poslední léta života právě v kruhu Reitterovy rodiny. Známá je rovněž jeho ochota předávat zkušenosti mladým začínajícím entomologům. To platilo pro srozumitelný styl, kterým psal své odborné práce, ale i pro četné osobní konzultace, při nichž neváhal poskytovat pro další studium také exponáty ze svých sbírek. Návratnost přitom zdaleka nebyla zaručena a v mnoha případech se nenaplnila. Tyto ztráty však byly u Reittera vyváženy pocitem radosti z naplnění jednoho z jeho životních poslání – předávat svou zkušenost a poznání následovatelům. Věhlas odborných úspěchů vyvolával pro Reittera nabídky k členství v mnoha prestižních entomologických společnostech a on je neodmítal. Jako příklady lze uvést Německý entomologický spolek v Berlíně, Spolek slezských sběratelů hmyzu ve Vratislavi nebo Společnost pro faunu a floru v Helsinkách. Za největší společenské ocenění udělené za jeho vědecké zásluhy je však třeba považovat čestný titul císařského rady. Bohatou vrstevnatost osobnosti Edmunda Reittera dokládá i jeho stopa v krásné literatuře. V mládí psal poezii a ve svých dvaceti letech také vydal lyricky pojatou básnickou sbírku. Ke konci života se snad logicky v kontextu jeho životního příběhu a osobnostních vlastností přiklání k spiritistickému vnímání světa. Nikoli náhodou si tak při vědomí blížící se smrti sám velmi pečlivě připravil pohřební obřad a oznámení o úmrtí nechal rozeslat až po něm. To aby ušetřil své přátele nákladů na cestu i nebezpečí onemocnění v chladném počasí. Symbolický odkaz vedoucí až k téměř neuvěřitelně rozsáhlému dílu však hledejme v jeho přístupu k práci a životu, který v koncentrované zkratce vyjadřují dva citáty: „Vytrvalost vede k cíli“ a „Musíte mít jen odvahu, to je vše“.